Teoretický model průběhu relapsu, popsaný Marlattem a Gordonem, základ soudobých efektivních strategií prevence relapsu. Uvedení autoři popisují relaps jako proces, který má určité zákonitosti. Pokud klient tento proces pochopí, zlepšuje se jeho self-management a tedy i jeho schopnost odolávat relapsu.
Z hlediska zvýšené pravděpodobnosti relapsu mluvíme o tzv. vysoce rizikových situacích [VRS]. Jak vyplývá z výzkumů, můžeme VRS dělit na tři typy:
1. Negativní emoční stavy - jsou nejčastější příčinou relapsu, jedná se především o frustraci, vztek, úzkost, depresi nebo nudu,
2. Interpersonální konflikty -s rodiči, partnerem, spolupracovníky atd.,
3. Sociální tlak
Tyto vysoce rizikové situace [VRS] nejčastěji vyvolávají a zesilují craving ["bažení", "chutě"], který je ústředním tématem prevence relapsu.
Záleží na úrovni sebekontroly, zda craving spustí model závislého chování vedoucího k relapsu. Závislý člověk může zvyšovat svoji sebekontrolu a tím se úspěšně vyhýbat rizikovým situacím nebo je bezpečněji zvládat. Každé úspěšné zvládnutí rizikové situace zvyšuje klientovu sebedůvěru. Tomu umožňuje odhalovat další situace a chovat se v nich bezpečněji.
V tradičním medicínském modelu relaps znamená recidivu ["obnovení nemoci"] a řešen opakovaným nástupem do léčby. Marlattova teorie však považuje relaps za součást procesu úzdravy a jeho kvalitní zpracování individuem za faktor snižující pravděpodobnost další relapsu.